Samuel Coppenhaggen seděl na rozvrzané židli ve své pracovně a soustředěně sledoval reakci tmavě rudého roztoku s podivnou žhnoucí oranžovou pevnou látkou.
"Mohu se tě zeptat, co to provádíš?" zeptala se ho Eleanora, křišťálová koule, která sloužila jako kartotéka, poradce a příjemný společník zároveň.
"Tohle," ukázal na rudou tekutinu, "je dračí krev, tohle," ukázal na oranžovou věc tvarem připomínající ostří sekery, "jsou játra z fénixe. Předpokládám, že víš, co vznikne jejich reakcí, takže nevím, proč mě obtěžuješ takovými hloupými otázkami."
"To samozřejmě vím, ale když jsem se ptala, co to provádíš, nemyslela jsem jenom tohle. Co má znamenat ten pentagram, ty rudé svíčky, ta černá hlinka, co jsi s ní před chvílí tak divoce mával? No tak, povídej!"
"No, myslím, že z toho, cos říkala, by ti to samo mohlo dojít. Možná se jenom bojíš tomu uvěřit. Ano, vyvolávám ďábla, služebníka pekel."
"Cože? Počkej, to myslíš vážně?"
"Smrtelně," potvrdil Samuel a opatrně odizolovanými nůžkami vyjmul část teď již doběla rozpálených jater a ponořil je do sudu s vodou. Ozvalo se ostré zasyčení a místnost se naplnila párou.
"Ale... ale..." Eleanora se zdála být notnou chvíli zaskočena. Až poté, co Samuel zakalil i zbytek směsi, podařilo se jí sesumírovat si myšlenky a pronést smysluplnou větu.
"Copak jsi ještě nedávno netvrdil, že je to risk, který neznamená v žádném případě zisk? Že s ďáblem se obchodovat nedá?"
"Jistě, ale změnil jsem názor. Víš, přečetl jsem spoustu knih o lidech, kteří na to doplatili. A uvědomil jsem si, jakou VŠICHNI dělali chybu."
"A jakou?"
"Jednoduše: všichni chtěli bohatství, moudrost, slávu, moc, krásu - a chtěli to hned. Za to upsali ďáblu svou duši a skončili pak po několika letech blahobytu ve věčném zatracení. Já budu chytřejší. Protrpím si léta muk zde, v tomto světě, a zajistím si smlouvou, že moje duše přijde do nebe. Nemůžu na tom ztratit!"
Fanatický lesk v Samuelových očích zbavil Eleanoru veškerých námitek, které by proti jeho plánu mohla mít.
"A vůbec, teď přichází nejnáročnější část vyvolávání, tak, prosím tě, zmlkni a nech mě se soustředit."

Samuel ze zakalené směsi, která svou konzistencí skutečně připomínala spíše mýdlo než cokoliv jiného, odloupl poměrně značnou část a poblíž pentagramu obkreslila jeho cvičená ruka přesnou kružnici. Její povrch Samuel namazal taktéž. Pak rozmístil do vrcholů hvězdy v pentagramu černé svíčky a zapálil je. Následně se přemístil do mýdlového kruhu a započal s vyvoláváním. Většinu slov pronášel v pro Eleanoru nepochopitelné cizí řeči, která zněla cize, zle a krutě. A podezřele často se v ní opakovala jména, které by slušnému křesťanovi na jazyk přijít rozhodně nemohla.
Když tu náhle se uprostřed pentagramu zhmotnil upravený muž středního věku v obleku, s buřinkou a úlisným úsměvem ve tváři. Prolétl pohledem celou místnost, až se jeho oči zastavily na v kruhu klečícím Samuelovi.
"Koukám, že ses pojistil. Muselo ti dát práci získat tak vzácné suroviny..."
"To ano. Ale když člověk jedná s peklem, nikdy si nemůže být dost jist," podotkl věcně Samuel.
"V tom s tebou souhlasím. Ale když už sis mě vyvolal, předpokládám, že něco chceš."
"Ano, ale úplně nejdřív bych rád věděl, jak se jmenuješ. Já jsem Samuel Coppenhaggen," dodal ještě rychle.
"Mé jméno je Mefistofelés, ale pro tebe to nic neznamená; s doktorem Faustem jednal už můj dědeček, budiž mu pekelné ohně dost teplé."
"Aha," odfoukl si znatelně Samuel. "Dobře, tak snad abychom přešli k mé žádosti."
"Ano. Tak po čem toužíš? Zlákalo tě snad sladké cinkání zlaťáků? Toužíš po slávě, moci nebo moudrosti? Nebo je tvým cílem krása, která nepomíjí? To vše ti můžu dát!"
"To, co mi nabízíš, je jistě lákavé. Já chci ale něco jiného. Netoužím po pomíjivém bohatství, slávě a takových věcech. Chci posmrtnou věčnou blaženost. Ano, chci se po smrti dostat do nebe, bez ohledu na to, jaký život budu žít zde, na zemi. Tak nabízej smlouvu!" vykřikl nakonec Samuel nedočkavě.
"Bohužel, Samueli, takovou smlouvu ti Peklo nabídnout nemůže." Na Samuelově tváři je již začínalo usazovat rozhořčení a zklamání, když ďábel promluvil znovu. "Ale přece pro tebe mohu něco udělat. Mohu se s tebou vsadit."
"Vsadit?" ozval se Samuel nevěřícně.
"No ano, vsadit. Vsadit o tvoji duši."
"A jaké jsou podmínky sázky?"
"Nesmíš po celý zbytek svého života už nikdy ani slovem zmínit peklo a jeho obyvatele. Jestli to uděláš, patří tvoje duše mně, pokud vydržíš, dostane se do nebe. Souhlasíš?"
Samuel bez přemýšlení vyhrkl: "Ano, ano, ANO!"
"Výborně, pak se tedy mohu odebrat opět do hlubin pekelných. Těšilo mne." Ďáblova postava na pentagramu se začala rozplývat. Samuela napadlo, že by možná mohl sázku chtít raději stvrdit písemně, když ale uviděl již průhlednou postavu Mefistofela, mávl nad tím rukou a nahlas řekl: "Ale co, k čertu, vždyť na tom přece nezáleží..."
Na tváři mizejícího pekelníka se objevil vítězný úsměv.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí